UFO klub Zlín

Kongamato

Přízrak smrti afrických močálů

Píše se květen 1978. Hlubinami pralesa právě postupuje k hranicím Zambie skupina pěti vzbouřených katanžských vojáků. V patách mají francouzské a belgické vojenské oddíly, jenž je vyhánějí ze zairského města Kolwezi, kde katanžští rebelové vraždí civilisty, rabují a znásilňují ženy. Muži se s vypětím všech sil stále namáhavěji brodí po kolena jedním z rozlehlých močálů Džiundu. Náhle se pralesem rozléhá bolestný výkřik a bezvládné tělo jednoho z vojáků pohlcuje zkázonosná bažina. Vyděšení vojáci se zmateně rozhlížejí po okolí, když v tom přilétají tři hrůzní tvorové. V nízkém letu okamžitě útočí na vojáky, kteří nemohou uvěřit svým očím. Záhy se nad stromy objevuje druhá skupina stejných monster. Ostrými zuby v zobákovité tlamě, vytrhávají šokovaným mužům, maso z jejich hlav, ramen a rukou. Zanedlouho z vojáků zbývají jen zkrvavené ostatky. Za doznívajících ozvěn smrtelných nářků, odlétá skupina netvorů zpět do nitra džungle …

Tento hrůzný příběh uvedl český spisovatel a kryptozoolog Ing. Jaroslav Mareš ve své knize Po záhadných stopách. Má se jednat o výpověď umírajícího katanžského vojáka, na jehož zmasakrovaný oddíl údajně seslala kletbu jakási Belgičanka z Kolwezi. Právě její kletba měla prý na svědomí děsivý osud skupiny vojáků. Zda šlo o svědka celé události či snad útok záhadných tvorů přece jen jeden z vojáků přežil, už nikdo nezjistí. Voják umírá v Zambii a své tajemství si bere s sebou.

Mezi africkými domorodci  kmene Mbwela, jehož rozptýlené skupiny žijí při okrajích močálů Džiundu, kolují už od pradávna děsivé zvěsti o dravých létajících tvorech, nápadně připomínající pravěké ptakoještěry. Tajemného dravého tvora nazvali sami Afričané kongamato – „přízrak smrti“. Dle vlastních slov domorodců, by raději stanuli proti rozzuřenému slonovi nebo hladovému lvu, než aby bojovali s kongamatem.

Popisy tohoto bizarní živočicha se vždy shodují: tělo temně rudé barvy nepokrývá peří ani šupiny a je zakončeno dlouhým ocasem, velká blanitá křídla dosahují rozpětí až dvou metrů, obrovská bílá či světle našedlá kostnatá lebka, je zakončena dlouhou zobákovitou tlamou plnou ostrých zubů.

První zprávy o kongamatu uvedl francouzský badatel markýz Maurice de Chatteleux, který roku 1920 dlouhodobě pobýval v Severní Rhodesii. Zde byl doslova fascinován vyprávěním jakéhosi koloniálního úředníka. Muž hovořil o létajícím krokodýlovi žijícím kdesi v hluboko v močálem Džiundu, kterému domorodci říkají létající lebka nebo kongamato. Občas zalétává i do domorodých vesnic, kde loví dobytek a někdy samotné její obyvatele. Ačkoliv se de Chattleleux osobně vydal k bažinám Džiundu, kongamata nikdy nespatřil.

Roku 1921 se anglický etnograf Frank H. Melland (1879 – 1939) rozhodl tuto těžce prostupnou bažinatou oblast navštívit. Při svém putování se setkal s domorodcem, jenž mu detailně popsal obávaného tvora. Mellanda jeho popis natolik zaujal, že se rozhodl domorodci předložit vyobrazení ptakoještěra. Jakmile muž ilustraci spatřil, nezaváhal a zděšeně vykřikl: „Ano, kongamato!“ Ale stejně jako v případě Maurice de Chattleux, končí Mellandova expedice neúspěchem.

Se stále vzrůstajícím počtem výprav cizinců do oblasti močálů Džiundu, rázem začalo přibývat i dalších svědectví. Roku 1933 je v džungli pohoří Assumbo na severozápadě Kamerunu, napaden britský zoolog, spisovatel a cestovatel Ivan Terence Anderson(1911 – 1973). V okamžiku, kdy se brodí řekou, na něj střemhlav útočí obrovský létající ještěr s rozpětím křídel přes dva metry. Od jisté smrti však Andersona zachraňuje duchapřítomné ponoření pod hladinu.

V roce 1969 míří do Džiundu také Ing. Jaroslav Mareš. V koruně stromu zde údajně spatřuje podivného tvora, ne nepodobnému kongamatovi. Zda byl tehdy opravdu svědkem „přízraku smrti“, tím si Mareš dodnes není vůbec jistý.

Mohl by být kongamato skutečně přeživším pravěkým ptakoještěrem?

Před zhruba 200 miliony lety, v období spodní jury, se po tehdejší obloze prohání létající ještěři druhu Dimorphodon macronyx. Ti se vyznačují dokonale hladkou kůží bez peří a šupin, velkými blanitými křídly a mohutnou lebkou zakončenou zobákovitou tlamou. Rozpětí jejich křídel je menší, biologové se však shodují, že s postupem času, dochází v přímé vývojové linii ke zvětšování rozměrů těla. Dimorphodoni se živí převážně malými antilopami sitatunga a opicemi. Své oběti usmrcují silným úderem své mohutné hlavy či probodnutím srdce nebo páteře prodlouženým prstem zadní končetiny. Podle rekonstrukce jejich kosterních pozůstatků nalezených na jihu Velké Británie, jsou vzhledově zcela identičtí s africkým kongamatem.

Biologům se dosud nepodařilo shodnout, zda v Džiundu stále přežívá či nepřežívá dávný Dimorphodon. Někteří hovoří spíše o druhu pterodaktyla, jiní v kongamatovi spatřují zcela nový samostatný druh. Zakladatel kryptozoologie a francouzský přírodovědec Bernard Heuvelmans (1916 – 2001) se domnívá, že se pravděpodobně jedná o dosud neznámý druh netopýra či kaloně. Avšak rozpětí křídel žádného z těch největších kaloňů nebo netopýrů, ani zdaleka nedosahuje dvou metrů. Navíc denní aktivita konžského „draka“ se vylučuje s výhradně nočním životem netopýrů.

V hlubinách afrických močálů dodnes stále zní hlasy dávných věků. Ať už je kongamato živoucí připomínkou pravěkých časů či novým přírůstkem živočišné říše, opět nám dokazuje, že Země před námi skrývá ještě mnohá tajemství předčící naše odvážné fantazie. Africké močály Džiundu však nejsou jediným místem, kde zkáza na sebe bere podobu tvorů, jejichž životy měly vyhasnout již před miliony lety …

Michaela Volná

(e-mail: Volna.Michaela@seznam.cz)

(Obrázek umístěný pod nadpisem je pouze ilustrační)